Po snídani jsme v obvyklý čas vyrazili k oboře Velký dub. Tu jsme objeli obloukem ze západní strany a pokračovali do Hradčan. V Hradčanech jsme se podívali na nově opravenou hráz rybníka a pak dál se vydali po žluté turistické značce. Přejeli jsme Ploučnici. Úzkým korytem řeky plným kopřiv a popadaných stromů se prodíralo několik kánoí. Stejní zoufalci jako my před lety. Za řekou Otík zastavil, slezl z kola a šel hledat k nedalekým skalám jeskyni Poustevna. Husím pochodem jsme se vydali za ním. Málem jsem vrazil do Lídy, která přede mnou náhle zastavila a s rozpaky se otočila zpět. Otík totiž, když jeskyni nenalezl, klidně zastavil u kraje cesty a začal močit. Čekali jsme, co se bude dít dál. Nedělo se nic, tak jsme se vrátili ke kolům a pokračovali krátkým stoupáním po lesní cestě na asfaltku. Ta jak podle pravítka vedla lesem až k silnici z Hradčan do Mimoně. Na tom rovném úseku Pivoš zjistil, že nemůže vycvaknout boty z pedálů a nekontrolovaně se řítil vpřed. Ani nevím, kdo jej odchytil a pomohl mu.

Já si u obce Boreček odlovil keš, čímž jsem se zdržel a musel pak rychle za ostatními. Dojel jsem je až v Mimoni za lávkou přes Ploučnici. Zámeckým parkem jsme pak popojeli ke zmrzlinárně Pod sídlištěm. Mají tu minimálně padesát druhů zmrzlin včetně takových kuriozit jako je sýrová, česneková či čabajková. Z těch posledně jmenovaných jsme ale žádnou neochutnali. Došlo jen na farmářský sýr či asfalt. Obojí se ale dalo.
Po tomto občerstvení jsme po pěkné cyklostezce pokračovali směrem na sever k Srnímu Potoku a dál po silnici do Novin pod Ralskem. Kopec Ralsko jsme měli stále po pravé ruce. Ani se mi nechtělo věřit, že jeho vrchol má téměř 700 metrů nad mořem. My se pohybovali cca o 400 metrů níž.
Navrhl jsem, že počkáme na ostatní, ale Zdeněk mě minul a jako šílený šlapal do pedálů. Až k Průrvě Ploučnice. Na Průrvu jsem neměl hezké vzpomínky. Hned jsem také poznal místo, kde jsme se s Peťou před lety s kánoí převrhli.

Vydal jsem se po příkrých schodech nahoru nad Průrvu, abych tu odlovil keš. Shora jsem se tak mohl podívat nejen na vstupní bránu ale i na mezeru mezi oběma navazujícími tunely. Zdeněk s Adélkou se ke mně přidali a rozhodli jsme se projít říčkou až k tunelu a pak jej projít celý. Zul jsem boty, ti dva se ani nenamáhali a zanořili se obutí. Voda nám místy sahala po kolena, ale výš ne. Radost z koupele nám kazila jen nafouknutá mrtvola srny, která ležela v korytě řeky kousek proti proudu. My se brodili ke vstupnímu portálu, kde jsem odbočil doleva do úzké jeskyně ve skále. Až na jejím konci byla schována keš. Dostal jsem se k ní, zalogoval se a začal couvat zpět. Moc jsem se nerozhlížel, abych nezjistil, co mi tu běhá a leze nad hlavou. Pak už jsme opatrně brodili v proudu řeky oběma tunely až do míst, kde Ploučnice Průrvu opouští. Z protějšího břehu mávali kamarádi. Mohli jsme zase brodit zpět.

Bosky jsem pak dopajdal zpět a sedl k ostatním u stánku s občerstvením. Dal jsem si pivo. Určitě jsem si jej po tom zážitku zasloužil. Seděli jsme, pili pivo a čekali na Jolanu, která si šla s Bobem taky užít průrvu. Ale zdrželi se tam podstatně déle, než se slušelo.
Nasedli jsme na kola a Otík zjistil, že tentokrát má pro změnu prázdné přední kolo. Začal hrozně nadávat, poslal nás do … hospody a jal se vyměňovat duši. Nechali jsme Otíka svému osudu a projeli celé Noviny až k restauraci U Zlaté lípy. Tu nám doporučil Kubrt. Už má s Pepíkem projeté okolí do vzdálenosti několika set kilometrů a zná každou cestu, každou hospodu a dost možná i každou servírku. Zde se Radovan nemýlil. Hospoda to byla pěkná a jídlo bylo připraveno velice rychle. Prakticky okamžitě. Najedli jsme se a rozseděli. Chtělo se mi spát a na další šlapání na kole jsem neměl ani pomyšlení. Přesto nic jiného nezbývalo.
Z Novin jsme se vraceli po stejné cestě. Mimoň jsme projeli podél Ploučnice a na konci zámeckého parku jsem chtěl zastavit. Zdeněk mě opět předjel a hnal se dál, i když asi úplně přesně nevěděl, kam. Jel jsem tedy za ním, i když mi bylo jasné, že zadní voj bude dost zmatený a bude nás asi hledat. Přesně to se stalo. Otík ale zjebal mě, jako bych já za to mohl.
Ještě v Mimoni jsme projeli velký kruhový objezd a odbočili z něj na silnici, která vedla na Hvězdov. Projeli jsme staveništěm a dál už skoro nenarazili na auto. Silnice totiž ve Hvězdově končí. Zde jsme chvíli hledali cyklostezku do Hradčan, několikrát museli zastavit a koukat do mobilů. Jenže displeje na sluníčku nebyly moc čitelné. Otík sice tu správnou silnici nalezl, ale já se mezitím stihl seznámit s místní slečnou, která do Hradčan jela taky, a tak jsem ji poprosil, zda by nám nedělala průvodkyni. Souhlasila, i když si o té naší bandě asi myslela své. Do pedálů šlapala velmi svižně a my měli co dělat, abychom se udrželi. Zkušeně nás provedla Ploužnicí, pak ze silnice odbočila doleva do lesa a po pár stech metrech už jsme si to uháněli po krásném hladkém povrchu letiště. Jen jsme po něm svištěli. Po pravé ruce stál jeden hangár vedle druhého. Ta slečna se své průvodcovské role ujala velice svědomitě a všechno mi vysvětlovala. Hangáry využívají soukromníci k parkování svých letadel, na letišti se občas konají závody aut či motocyklů a je využíváno i při natáčení filmů. Ke koupání nám doporučila odbočit doleva a sama pak pokračovala rovně, že si tam někde budou stavět s rodinou stan.
U Hradčanského rybníka Otík zavelel do plavek, a to v místě, které se ke koupání moc nehodilo. O sto metrů dál sice byla veřejná pláž, ale Otík už se odmítal stěhovat. Nám se koupat nechtělo a raději jsme se vydali na odlov kešek. Jednu jsme nalezli téměř okamžitě a pro další jeli k jednomu z hangárů. To už volal Otík, že odjíždějí a kde že jsme. Rozhodl jsem se odlov přerušit a hned vyrazit za ostatními. I když jsme s Maruškou makali jak šílení, ostatní už u rybníka nebyli. Naštěstí jsem je zahlédl na protějším břehu, jak mizí v lese. Tak jsme opět makali, abychom je dohonili. Což se nám nakonec podařilo, protože v lese skupina musela značně zpomalit. Cesty tu byly samý písek a šlapalo se dost těžce. Pivoš měl zase problém vycvaknout se z pedálů. Předjel mě, naříkal, cloumal nohama na obě strany, ale pořád šlapal a cukal řídítky. Maruška se snažila Pivoše chytit, aby se o ni mohl opřít, ale on zrovna trhnul řídítky na stranu, Marušku minul a začal se vzdalovat. My ostatní jsme zastavili a jen to sledovali. Protože cesta lesem zatáčela doprava, zmizel nám po sto metrech ten nešťastník z očí. Bob se rozhodl Pivoše zachránit. Skočil na kolo, během pár vteřin tam měl stovku a hnal se za Pivošem. Pak nám taky zmizel z očí. Ale za chvíli se znovu objevil, spolu s Pivošem tlačili kola a Pivoš pěl neustále chválu na svého zachránce.

Popojeli jsme k silnici mezi Hradčany a Doksy a z ní odbočili na Dělovou cestu, kteroužto nalezl Otík v mapě a sliboval si od ní zajímavou projížďku lesem. Nepodíval se ovšem na vrstevnice. My ostatní ostatně také ne. Rozbitý asfalt nás nepřekvapil, ale vytrvalé stoupání ano. Nakonec jsme překonali přes 130 výškových metrů. Zde nám dali elektrikáři několikrát pocítit, kdo je králem vrcholových prémií. A to se ani nezapotili. My ostatní, co nemáme motorky, jsme se dost nadřeli. Když se ale Otíkovi začala nebezpečně přehřívat baterie, musel přejít na režim Eco, čehož jsme s Bobem využili a tentokrát ho předjeli my. To ale Otík neunesl, zariskoval, přeřadil na Boost a rychle nám zmizel v dálce. Jen se za ním kouřilo. Lithiové baterie hoří velice dobře.
Za posledním stoupáním jsme zastavili u informační cedule o chráněné oblasti Břehyně a Pecopala. Pecopala není sopkou někde v Chile, ale kupodivu jeden z kopců nad Břehyňským rybníkem. Mně ale tyto informace nezajímaly a psychicky jsem se připravoval na sjezd, který musel zákonitě následovat. Protože jsem na sebe dost opatrný a z kopce jezdím pomalu, vyrazil jsem napřed, abych ostatním ve sjezdu nepřekážel.
Cesta nejprve vedla po hřebeni a nebyla nijak náročná. Pak ovšem modrá značka odbočila doleva a zde už žádný asfalt nebyl. Jen lesní cesta místy vymletá vodou. Už první klesání bylo dost prudké. Držel jsem brzdy a opatrně kličkoval mezi kořeny a šutry. Přeskákal jsem všechny tyto překážky a dostal se do Velké kraví rokle. Klesání zvolnilo a cesta se rozšířila. Dojel jsem až k silnici, zastavil a dopil poslední zbytky vody. Ruce mě bolely od křečovitého držení řídítek.
Krátce po mně dorazil Bob, Otík a postupně i další. Jen Maruška nikde. Už jsem jí vyrazil naproti, když se objevila v poslední zatáčce a křičela, jaký to byl úžasný sjezd.
Po modré turistické značce jsme pokračovali až do Monstr kempu a odtud to bylo do našeho penzionu už jen kousek. Zde se tachometry zastavily na 57 kilometrech. Protože už bylo půl šesté, zase jsem neměl čas jít se vykoupat do Mácháče.
Otík se jal zkoumat Pivošovo kolo, zvláště SPDéčka. Na botách měl Pivoš pod železy jakési prapodivné podložky, které se jevily jako naprosto nadbytečné. Hlavně značně zužovaly mezeru pro nacvaknutí boty. Ani pedály nebyly originální Shimano, ale šlo zřejmě o nějaký padělek z Číny. To super kolo za sto litrů u mě značně kleslo v ceně. Pivoš tedy asi není tak nešikovný, jak jsem si myslel. Tentokrát byla příčinou jeho problémů technika.
Ještě ve čtvrt na devět večer jsem ležel bezmocně na posteli, chtělo se mi spát a myslel jsem, že už ani nevstanu. Ale nakonec jsem vstal a dopotácel se za ostatními k ohni. Natočil jsem si pivo a po několika dalších jsem nečekaně ožil. Hovor se stočil k univerzitám třetího věku. Lze prý studovat i dramatické umění. Pivoš říkal, že jde o pornoherectví a svoji myšlenku, jak to u něj bývá zvykem, okamžitě rozvinul do absurdních myšlenek a podrobností. Prý se jedná o pornofilmy pro pamětníky a děj filmu se odehrává na ostrově Rujana a ženštiny se tam pohybují v dederonských záclonách. Trochu to narušovalo Václavovu snahu spočítat pečená žebra a smažené hermelíny, které musí objednat na zítřejší oběd v pivovaru Lobeč. Hlasovali jsme přes Whatsapp a Václav pomocí pivních tácků přiřazoval jednotlivé hlasy. Nalevo žebra, napravo hermelín. Výsledná čísla odeslal paní vedoucí do pivovaru. Poté si všiml, že si předtím nevšiml, že má v mobilu další zprávu, že žebra nejsou, ale nabízí se guláš. Další hlasování už Václav odmítl a trval na dodání žeber. Poté si uvědomil, že nezapočítal svoji rodinu, protože od něj ani od Romany mu žádná whatsappka nepřišla. Prostě chaos.
Z kroniky nám Adélky předčítala historky, které ji zaujaly. Ukázalo se, že 90 % účastníků KD neví, že všechny zápisky jsou uloženy na webové stránce www.kronikar.eu, kde si je může každý kdykoli přečíst. Proč se tedy s těmi stránkami tak mořím? Jolana mě ale usadila, že bych se měl hlavně zaměřit na aktualizaci, neboť v sekci Novinky je poslední novinka z roku 2015. Zajímavá podnět k zamyšlení.
Večer příjemně ubíhal a do Havlíčka zbývalo už jen dvacet minut. Vtom se Otík zvedl a prohlásil, že jde spát. Pro nás ostatní to byl jasný pokyn, že máme jít spát taky, abychom na zítřejší výlet do pivovaru měli dost sil.