20.6.2010 - neděle

 Noc jsme neměli klidnou, protože Petra dostala střevní chřipku a celou noc prozvracela a proseděla na záchodě. Zkrátka jí nebylo dobře a samozřejmě i ráno byla ještě zelená. Protože se nevyspala ani ona ani Maruška, doháněly to ještě dlouho během dopoledne. Martina se sice léčení nijak neúčastnila, ale spala ještě dýl. Já jsem si udělal snídani a pokecal s ostatními před chatkou, přičemž jsem konečně uviděl i Radovana, Václava a Romanu, kteří přijeli někdy nad ránem z rockového koncertu v Milovicích.
Zjistil jsem také, že za lavičkou před naší chatkou je složeno 10 pytlů naštípaného dřeva. Přece nebudeme hledat něco po lese, když si to můžeme koupit a nechat složit až u nosu. S množstvím a kvalitou dřeva byl Otík spokojen. Co ale celý týden kritizoval, bylo ohniště. Pan Hruška je čistil tak vehementně, že vždy vynesl několik kbelíků popela a hlíny. Samotné ohniště bylo čím dál níž a Otíkovi dělalo problémy se tak hluboko ohnout. Navíc hrozilo, že se převáží a do ohně spadne.
 Teď ale bylo ráno a Otík vyrazil do sprchy. Šel jen s bederní rouškou, kterou tvořila křiklavě barevná osuška. Předvedl tak své mohutné tělo v plné kráse. Nato Pivoš reagoval výkřiky: „Obelix! Obelix mezi námi!“ Tento pokřik – se stejně jako každá jiná blbina – ujal a každá Otíkova cesta do sprchy pak byla provázena těmito slovy. Později se dokonce v rámci dětské výtvarné soutěže objevil i obrázek, na němž Asterix (Pivoš) zachraňuje Obelixe (Otíka). Nebo to bylo naopak?
 Program na Pivošově nástěnce dnes uváděl cyklovýlet. A to směrem na Peklo a Náchod. Jelo nás poměrně hodně. Jen Maruška s Petrou zůstaly v campu. Každá ležela na jedné z laviček před chatkou. Byly přikryté dekou a odpočívaly. Martině se na kolo nechtělo, a tak se vsomrovala do auta k Matičce a Sirénce. I Radovan s Pepíkem, kterému též nebylo dvakrát dobře, se přesouvali autem.
 První zastávkou bylo Peklo, kde jsme poseděli u stánku. Pojedli jsme, popili a bylo veselo. Radovanův smích každou chvíli vyplašil ptáky v širokém okolí. Ti pak zmateně několik minut kroužili po obloze, než jim strach dovolil vrátit se na hnízda.
Geokačeři a jejich příznivci nedaleko Pekla odlovili multicache „S čerty nejsou žerty“. Loni jsme ji nedali, protože jsme nebyli schopni správně zodpovědět všechny otázky z listingu. Letos jsem ale tento úkol zadal kamarádce, která viděla pohádku stejného jména snad stokrát a ta mi během chvilky správné odpovědi nadiktovala. Martina pak nalezla samotnou krabku. Skrýval se v ní krásný geocoin, který jsme samozřejmě brali, a Pepík si ještě vzal autíčko, které jsme vyměnili za CWG.
 Dál jsme pak na kolech pokračovali po žluté značce proti proudu řeky Metuje. Po krásné cyklostezce směrem na Náchod. Na hladké asfaltové silničce jsme potkávali spoustu pěších, cyklistů i inlinistů. Otíkově pozornosti neunikl kiosek u cesty asi kilometr a půl od Pekla. Musíme tu prý určitě zastavit cestou zpět.
 Na kraji Náchoda jsme chvíli zastavili a počkali na zbytek výpravy. Lída nám sdělila, že jí volal Radovan a upřesňoval si polohu. Nechápal jsem, proč si to Radovan nenechá až na večer, ale Lída mi vysvětlila, že se jedná o zeměpisné souřadnice, aby mohl odlovit nějakou další keš.
 Náchod jsme projeli prakticky celý, stále po břehu řeky Metuje a dorazili jsme až do campu Běloves, kde jsme u pana Pilného nechali kola v úschově. Odtud jsme pokračovali pěšky k pevnosti Březinka. Ta byla vzdálena jen kilometr a půl, ale ten půlkilometr byl do prudkého kopce.
 Pevnost zvenčí vypadala pěkně, opraveně, ale vstup dovnitř byl zahražen kovovou mříží a z nepochopitelných důvodů se dnes prohlídky nekonaly. Pročetli jsme tedy všechny informační cedule a chvilku odpočívali na trávě. Otík pak zkusil po vzoru dětí válet sudy a měl velké problémy, aby se v prudké stráni zastavil. Využil jsem Otovy nepozornosti, sebral jeho pohozenou bundu a vytáhl ji na stožár před bunkrem jako vlajku.
 Cestou dolů jsme potkali zbytek výpravy, který přijel auty (viz výše). Byli po obědě a teď se ploužili svahem nahoru. Otík sice zakázal jim cokoli o zavřeném vstupu do pevnosti sdělovat a sám jim vylíčil, jaká to byla pěkná a poučná prohlídka. Ale mně se těch nešťastníků zželelo a nenápadně jim naznačil, aby tam vůbec nelezli. Že to nestojí za to.
 Cestou k bicyklům jsme se mrkli i do míst, kde se před lety stáčela běloveská kyselka Ida. Dnes teče voda z pramene do řeky a lázeňské budovy jsou v různém stupni rozkladu. Vesměs, pokročilém rozkladu.
 V campu jsme si vyzvedli kola a na naléhání matek s dětmi, které už byly značně hladové, jsme se vydali hledat restauraci. U jedné z nich jsme zastavili a Otík šel dovnitř na průzkum. Využil jsem tohoto prostoje a vyrazil odlovit další keš. Netušil jsem, že ač je tato keš vzdálena jen 1,5 km, budu muset vyšlapat velmi prudký kopec až k jakémusi vysílači nad městem. Jen jsem zastavil a opřel kolo u plotu jednoho z domků, už paní z okna volala, že je tu zas nějaký „kešer“ a navigovala mě ke sloupu na druhé straně cesty. Zde byla keška opravdu schovaná. Zalogoval jsem se, přestavil GPS na další cache – Pivovar Primátor – a jel dál podle navigace. Hledání mi ale trvalo poměrně dlouho, a když jsem se pak vrátil k restauraci, už tam kamarádi nebyli.
 Rychle jsem se vydal po trase, po níž jsme přijeli, a doufal, že ostatní dohoním. Podařilo se mi to až u výše zmíněného stánku před Peklem. Objednal jsem si jedno řezané pivo a liberecký párek. Měl jsem štěstí, že vše bylo na počkání, protože Otík už velel k odjezdu.
 Přes Peklo jsme dojeli až do Nového Města a zamířili přímo do půjčovny lodí k panu Ptáčkovi, abychom na příští dny domluvili počet kanoí a čas jejich doručení na příslušné místo. Na pondělí jsme dohodli Úpu z České Skalice do Jaroměře, na středu Metuji z Šestajovic do Jaroměře.
 V campu jsem si dal sprchu, najedl se a protože Peťa stále pospávala, šel jsem na další lov kešek s Marťou. Podařilo se nám konečně nalézt cache Hradby. Ani zde jsme loni nebyli úspěšní. Odlovili jsme i další keš ze série Novoměstské stromy. Konkrétně Dub letní. Pokračovali jsme do lázní Rezek, kde jsme si prohlédli kapli, zavřený lázeňský dům a pak se už věnovali multicachi stejného jména jako mají lázně. Byla to poměrně dlouhá procházka, jelikož jsme museli dojít až k Jurkovičově vile na kopci, pak sestoupit zpět k lázeňskému domu, odečíst letopočet, kdy zde pobýval Miroslav Tyrš a Jan Neruda a nakonec museli slézt do údolí potoka a po zelené vyrazit proti proudu. Až po cca 0,5 km jsme v prudké stráni kešku nalezli.
 Nechtělo se mi vracet stejnou cestou, a tak jsme šli přes les a přes pole až na silnici vedoucí od Jestřebí. Po té jsme se dostali až do campu. Nutno podotknout, že na poli číhalo velké množství obřích pavouků, mezi nimiž jsme museli čile kličkovat.
 Večer jsme seděli u ohně. Účast byla ale slabá, protože všichni byli unaveni a brzy se odebrali ke spánku. Až do konce nás vydrželo jen 6. Pili jsme Primátor 11, nějaké kompotky a vyzkoušeli jsme i Žihadlo (calvados, v němž byla vylouhována víčka ze včelích plástů). Dost dlouho jsme debatovali o tom, zda mají chlapi čůrat ve stoje či vsedě a plusy a mínusy obou těchto poloh. Nikdy mě nenapadlo, že bych tuto činnost mohl vykonávat nesprávně a teď jsem začal pochybovat nejen o ní, ale i o jiných věcech. Nezatajili mi během výchovy něco?